Alfred Werner (12. 12. 1866 – 15. 11. 1919)

Nobelovu cenu získal v roce 1913 za práce o vazbách atomů v anorganických sloučeninách.

Švýcarský chemik Alfred Werner se narodil roku 1866. V letech 1866 – 1889 studoval technickou chemii na technice v Curychu, po jejím ukončení zde začal pracovat jako asistent a získal zde doktorát za svou práci o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách. Po své studijní cestě do Paříže, kde studoval u M. P. Berthelota, se vrátil zpět na techniku v Curychu, v roce 1892 se zde stal docentem a v roce 1895 profesorem anorganické chemie. Již Wernerovy práce o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách, ve kterých se zaměřil na problémy teorie afinity a valence a na prostorovou izometrii derivátů benzolhydroxamové kyseliny, byly ve vědeckém světě považovány za průkopnické. Jeho práce o afinitě a valenci vedly k novému pojetí působení afinity tj. schopnosti látek měnit se pomocí chemické reakce. Roku 1894 Werner publikoval své celoživotní dílo věnované problematice konstituce anorganických sloučenin. V tomto díle rozšířil hlavní a vedlejší valenci a vytvořil novou systematiku a nomenklaturu komplexních sloučenin. Největší Wernerovou zásluhou o rozvoj anorganické chemie ale je, že v ní zavedl poznatky stereochemie založené a rozvíjené van´t Hoffem, přičemž vycházel z výzkumů uhlíkatých sloučenin. Tento Wernerův přístup přispěl k anorganické chemie novými podměty.